… ohlédnutí z budoucnosti
Před dvaceti lety, kolem roku 2013 – 2014, byl penzijní systém v ČR ve špatném stavu. Připomeňme si tehdejší hlavní vlastnosti penzijního systému. Státní penze byla hlavním zdrojem příjmu důchodců. Lidé po státní stimulaci k financování vlastního bydlení byli státními příspěvky také motivováni k soukromému spoření na penzi. Nejdříve v penzijním připojištění, u kterého stát zvýšil státní podporu poprvé v roce 2000 a pak od roku 2013 se vznikem nového finančního produktu – „doplňkové penzijní spoření“. Ve stejném roce uvedené zcela nové „důchodové spoření“ se nedožilo ani školních let.
Státem uváděné změny u spoření na penzi probíhaly současně se snižováním podpory stavebního spoření a vytvářely v nabídce finančních institucí anomálie a nerovnováhu. Finanční prodejci (finanční poradenství bylo tehdy placené z provizí poskytovatelů finančních produktů) byli osočováni, že těží z této nerovnováhy. Vznikaly však problémy na všech stranách – se stornem smluv, s přeléváním úspor, předčasným ukončováním smluv dlouhodobého spoření a investování, se strháváním poplatků za opakované uzavírání smluv na stále stejné úspory, s vracením zálohových provizí, atd. Vzniklé bubliny ve statistikách ztěžovaly plánování do budoucna – státu i samotných finančních institucí, ale také tvorbu podkladů pro věcnou argumentaci o smysluplnosti využívání jednotlivých produktů i smysluplnosti samotného spoření. Střadatelé ztráceli důvěru v řízení státu, za zájmy odborářů, finančních ústavů i poradců viděli již pouze politiku nebo ekonomický lobbing.
Konec s vychylováním trhu finančních produktů přineslo až rozšíření státní podpory podle účelu spoření, nikoli podle finančních produktů nebo zákonem určeným poskytovatelům produktů. Tak jako podpora stavebního spoření navázaná na výdaje do vlastního bydlení se štědré příspěvky státu pro spoření na penzi navázaly na dlouhodobé úspory, které zůstaly střadateli „netknuté“ do odchodu do důchodu. Penzijní podúčty spoření na penzi tak začaly nabízet nejdříve ke svým spořicím účtům banky, brzo se k nim přidaly fondy a s vybranými produkty také pojišťovny. Lidé své finanční ústavy již znali a možnost čerpat státní podporu na úspory na penzi byla jednodušší. S likviditou úspor při výběru (při neprodloužení spoření) byla spojena jen ztráta státních příspěvků a tak začal spořit každý, kdo měl z čeho.
Po dvaceti letech se také ukázalo, že nastavení doplňkového penzijního spoření s regulovanými poplatky za správu bylo správné rozhodnutí. Lidé čím dál vyšší část svých úspor na penzi svěřují právě díky poplatkové výhodnosti penzijním společnostem. Je ještě důležité zmínit, že penzijní společnosti nyní zajišťují svým klientům státní příspěvky a jejich správu (případně i vracení) nově na všechny penzijní úspory podle údajů o spoření u jednotlivých finančních ústavů. V dnešní technologické době nic nezvládnutelného.
Výsledkem změny spoření na penzi BEZ REFORMY je volnost při volbě spoření na penzi, konec kanibalismu mezi poskytovateli produktů i mezi jednotlivými spořicími produkty, koncepční práce finančního poradce s celkovým portfoliem úspor klienta a zájem všech podpořit tvorbu úspor na penzi. Přiznejme si, že „mít naspořeno“ bude potřeba za jakékoli politické a ekonomické situace!